Pozdrav z New Orleans!

Zbytek tour byl super! I starší Slovanky se shodly, že poslední koncert celé tour byl snad ten nejlepší, který jsme kdy měly. V Atlantě existuje bulharská škola, která měla v sobotu školní besídku a jako zlatý hřeb večera pozvali nás. Takové publikum jsem si ani neuměla představit: když jsme zpívaly, všichni měli pomalu otevřené pusy, když jsme skončily písničku, jásali tak že málem zbořili budovu. Vždy když jsme ohlásili jméno další písničky se ozvalo pochvalné pobrukování a bouřlivý potlesk, takže bylo skoro nemožné se během zpívání neculit jako blázen. Po koncertu jsme dostaly dárečky a lidi se na nás nahrnuli a děkovali nám (občas bulharsky), fotili se s námi a chválili jak náš zpěv, tak naši výslovnost. Po cédéčkách se jen zaprášilo, takže na konci tour nám z osmdesáti zbyla dvě.  Poslední večer turné jsme ještě byly pozvány na etiopskou večeři u přátel rodiny Anny Rose. Ostatní Slovanky pokračovaly na party na oslavu dne Svatého Patrika, mě zatím Anna Rose ovšem vezla na autobusové nádraží.

Autobusy v Americe. Bože, to je systém. Hrůza. Ale nástup jsem zvládla, tak to nechme u toho. Živá a zdravá jsem se dostala do New Orleans, kde si teď vegetím se spolubydlící Catherine. Ta tu kromě prázdninování zkoumá voodoo na jeden předmět. New Orleans je město plně plastových korálků z karnevalu „mardi gras“, podnapilé slavící mládeže, voodoo a smažených plodů moře. Je tu dobrých 25 stupňů (v březnu, ble) a všechno je tu podivně intenzivní. Architektura je tu silně ovlivněná Francií, které Louisiana dlouho patřila, takže se na místí ulice dá i koukat (to ve značné časti USA kde jsem byla vůbec neplatí). Díky Catherine a lidem, se kterými se tu setkává, jsem se dozvěděla spoustu o zajímavé kultuře voodoo a místní komunitě vůbec.

Myslím, že bude lepší, když nahraju fotky (až se vrátím na sever) a udělám fotoreportáž, protože tohle všechno do slov ani nenacpu .)

Tour!

Konečně jsem se dokopala k dalšímu příspěvku…nuže.

Jedno vystoupení jsme měly hned v sobotu večer – minikoncertík v tanečním centru kde se konal večer s folklórními tanci. Měli nás tam rádi a bylo to fajn.

Neděle byla zabijácká. Hned ráno (po změně zdejšího času, ble!) jsme vyjely do zdejšího kostela. To máte tak – prvně nám bylo řečeno, že zazpíváme dvě zbožné písně (co naplat, jsou staré a tradiční, tak je zpíváme taky) a bude, jenže pak se ukázalo, že prý máme zaskakovat za kostelní sbor. Anna Rose předesílala, že bopkud s tím má kdokoliv vnitřní problém, že to nemusí dělat. Říkala jsem si, že to překousnu a bude to v pohodě. Nebylo. Nejsem militantní ateista (pokud se někdo nepokusí být militantně věřící, pak koušu), ale i tohle na mě bylo moc. Proseděla jsem celou anglikánskou mši a nestačila jsem se divit, co je to za divadlo, zejména v půstu před Velikonoci. Dostaly jsme (stejně jako všichni věřící) scénář celé mše, tedy kdy se má říkat „And with you“ a „amen“ a předepsané modlitby. Během těch částí jsem vzpurně složila ruce v klíně a mlčela, samozřejmě, přes přísné pohledy jednoho z hodnostářů. Mohla bych o tomhle brblat několik hodin, ale nechme toho. Na druhou stranu, bylo tam několik pozitiv (kromě přijímání pod obojí, ha ha): hlavní farářka byla žena; dvě ženy byly i mezi ministranty/ministrantkami; lidi si mohli přijít pro speciální požehnání – ok, to byla hrozná divnost, ale zase to muselo být milé pro ty lidi a farářka je evidentně dobře znala; ta církev pořádá spoustu charitativních věcí (i když si myslím, že to by se mělo dělat hlavně mimo církve, ale dobře); snad nejlepší/nejvtipnější, jeden z kazatelů alespoň uznal Velký Třesk a jakž takž základy evoluce – ale samozřejmě vše pod taktovkou inteligentního stvořitele (bohužel Adam teda pořád přišel z hlíny a Eva z jeho žebra). A teď dost už o náboženství!

Tím ale neděla jen začala. Po piknikovém obědu jsme se přesunuly do místní veliké knihovny a měly koncert s dětským sborem Kalinka, který zjevně tvoří dcerky ruských imigrantů. Bylo to roztomilé a zbytek Slovanek se alespoň naučil refrén Kalinky. Večer jsme se vrátily do kostela, tentokrát ovšem na normální koncert (plus skvělá akustika v kostele). Dostaly jsme dort s naším logem a bylo to opět (jak jinak) fajn.

V pondělí jsme měly jen jednu věc, zato ale docela brzy ráno. V nedaleké soukromé škole jsme tak trochu odučily dvě hodiny hudební výchovy. Písničky jsme roztřídily do regionů a dětem šesťákům a osmákům pověděly něco o hudebních stylech v řečených regionech, potom jsme si je rozdělily do skupin a naučily část jedné naší bulharské písničky. Odpoledne jsme jen nacvičovaly, večer se veselily.

Včera jsme konečně měly celý den volna – dobře, až na nacvičování jednoho arménského hymnu který zní jako vyvolávání muezína. Odpolednejsme vyjely na výlet do „Little Five Points“, takzvaného Brooklynu Atlanty (rozumněj umělecké čtvrti plné divných obchůdků a secondhandů a tak podobně). Já jsem si odvezla jen jedny fajn šaty, Sony a Maclovia si nechaly znovu propíchat uši. Zastavily jsme se i ve vyhlášené restauraci a pekárně „flying biscuit“. „Biscuit“ tady narozdíl od Británie neznamená „sušenka“, ale spíš něco kynutého a vdolkovitého a restaurace Flying Buiscit je známá tím, že jejich „biscuits“ nejsou vysoké jen normální dva centimetry, ale dobrých deset (proto „flying“). Potom už jsme vyjely do parku Stone Mountain. Pořád jsem ještě nezjistila, jakého geologického původu ta hora je, ale byl to zkrátka obří, OBŘÍ šutr. Na jeho strmé stěně je vytesáno vyobrazení generálů Konfederace (podobně jako jsou hlavy prezidentů na Mt Rushmore). Šplhání nahoru byla nejdřív sranda, potom už ne (50° svah, holá skála) – ve výsledku jsem vyfotila asi milion fotek skal a borovic. Cestou zpátky se naše polovina skupiny skoro zvládla ztratit, ale vše se v dobré obrátilo.

Včea jsme jen nacvičovaly a večer nás čekalo vystoupení – pozor – v jedenáct večer v baru. Byla sranda .) Jinak se máme dobře, jíme organické a zelené věci  a sýr (jak jinak), pijeme víno (taky, jak jinak), sluníme se (je tu takových osmnáct, ale slunečno), chodíme na procházky s pejskem a tak dále a podobně.

Slovanky na turné

Tenhle příspěvek již nepíšu z Nové Anglie, ale v letadle cestou na hluboký americký jih – Atlanty v Georgii (ano, centrum někdejšího otrokářského jihu Spojených Států). Nějak se stalo, že jsem se ani nezmínila o tom, co mě teď dva týdny čeká. Nuže, začaly nám jarní prázdniny, Spring Break:

Slovanky každý rok o jarních prádninách jezdí na „tour“ někde v rámci USA. Minulý rok to byla Minnesota – hodně lituju, že jsem se nemohla podívat zrovna tam, do „státu deseti tisíc jezer“ (ač Minnesota jich má okolo dvanácti tisíc, to podceňování jenom poukazuje na typickou minnesotskou skromnost). Tento rok pro změnu letíme na úplně opačnou stranu Států.

Chroupu letadlové preclíčky a srkám Colu z kelímku a hrozně se těším na týden mimo kampus a hlavně se Slovankami. O čem jsem se ještě na blogu nezmínila je takzvaná „Yale bubble“ – neviditelná bublina, která obklopuje náš kampus a drží nás uvnitř a zbytek světa daleko od nás. Na jednu stranu si nestěžuji; některé čtvrti New Havenu nepůsobí zrovna bezpečným dojmem a i kdyby nešlo zrovna o bezpečnost, americké ulice mají v sobě něco, co ki zkrátka nevoní – možná to bude směsice ohyzdné architektury, místy nepořádku a různých  vjemů středoevropanovi neznámých. Je zajímavé to vidět, ale většinu svého času přeci jen radši trávím mezi pseudogotickými budovami, opečovávanými stromy a usměvavou mládeží (bojím se, co to o mně vypovídá). Yale je asi jedno z míst pocitově nejblíž Evropě (za ateismus mě neupálí a můžu si se spolužáky zanadávat na americkou zdravotní péči a republikány). Ale co si budeme povídat, člověk občas musí „vypadnout“. Poprvé se mi to povedlo na podzim do Vermontu, také se Slovankami, a byl to zvláštně osvěžující pocit.

Na to, že už jsem v Americe přes půl roku, jsem toho viděla zoufale málo. Americký jih bude určitě dost odlišný od staré dobré Nové Anglie, ale přesto (nebo asi právě proto) se nemůžu dočkat. Budeme bydlet v domě Anny Rose, čtvrťačky z Atlanty. Každý den nás čeká několik koncertů nebo „workshopů“ na různých školách, v domovech důchodců, knihovnách, uměleckých centrech a tak podobně. Bude to tedy nejspíš docela vyčerpávající, ale zároveň snad i zajímavé a vůbec legrace .)

Tour nám zabere celkem týden. Část Slovanek zase letí zpátky do New Yorku a druhou polovinu stráví doma, to by pro mě ovšem bylo logisticky dost náročné a finančně celkem nevýhodné. Proto jsem si říkala, že když už mám jednou zadarmo (plus tedy poplatek za zavazadlo) letenky na jih, měla bych se tam trochu porozhlédnout. Naštěstí Catherine skoro vždy na jaře jezdí s rodiči někam na jih, na Floridu či do Louisiany. Organizace nám nakonec hezky vyšla a po tour tedy sednu na noční autobus do New Orleans, město mardi gra, jazzu a rodiště Luise Armstroga na deltě Missisippi. S Catherine a její maminkou tam budu čtyři dny, tak se těším, že si jihu užiju dostatečně. Chvíli mi trvalo přepnout nastavení Celsius/Fahrenheit na „weather.com“, ale vypadá to, že nás v Atlantě čekají teploty mezi 18 a 22°C, jižněji v New Orleans se to bude pohybovat spíše mezi  20 a 25 – to je víceméně moje představa ideálního léta .)

 

Update: je po desáté večer, jsem v Atlantě. Doletěly jsme odpoledne, prošly tím nejdelším letištěm (od příletů k výdeji zavazadel jezdi takové metro a jede asi tři minuty), dopravily se k Anna Rose domů, odzpívaly jeden mini koncert. Byla to sranda, jsme unavené a zítra se k tomu mění čas. Takže půjdu spát.

Rýmička a kašlíček

I tak se stalo, že čtyřdenní víkend a související zhýralý životní styl se na mně podepsal. Zhruba v pondělí večer na mě přišla bolest v krku a chrapot – celkem problém vzhledem k blížícímu se koncertu “Slavs, Klez and Friends”. Léčila jsem to co to šlo a v sobotu večer jsem sice nebyla úplně fit, ale víceméně to šlo.

Malá ochutnávka ze SKF zde (více na YouTube kanálu Slovanek) – včetně extrémně znuděného překladu od Leslie; strašná kvalita nahrávky; Bryan, aneb bůh klarinetu; spolubydlící Catherine, taky vůbec frajer na klarinet; Bonnie, profesorka na Med School a zároveň roztomilá paní která prostě vždycky vede ty jihoslovanské tance; dav tancuje kde to jde i kde to nejde; chudáček Tim, kterého jsem tam dotáhla a kterému to vůbec nejde. Prostě kupa zábavy – krom nás Slovanek zpívali ještě “Friends”, tedy lidé kteří si to s námi chtějí vyzkoušet a naučí se s námi pár písniček, a instrumentálně nás doprovázeli Klezmer Band (na videu) a Orkestar BAM (“Balkans After Midnight”).

Průšvih byl, že tou hromadou zábavy jsem si zdraví takřka pohnojila ještě víc. V neděli večer mi nastoupila bolest na hrudní kosti a v pondělí bylo podle kašle jasno, že bude zánět průdušek. Nejhorší jsem si asi užila ve středu večer s teplotou 101 (Fahrenheita…jak poznamenal tatínek, tak vysokou teplotu v naší rodině nikdy nikdo neměl. Ale ani těch 38.2 Celsia nebyla úplně sranda). Teď už mě akorát bolí hlava a hlavně záda z těch tří dnů ve značně nepohodlné posteli.

A z toho plyne ponaučení: když vás škrábe v krku, tak nedělejte voloviny a nelezte po střechách (vážně). Já jsem si tedy jistá, že to udělám znovu, ale abych to aspoň někde měla při dobré paměti napsané.

To je nadělení!

Předpověď počasí tu nesleduji, leda si každé ráno najdu kolik je venku stupňů, abych se podle toho patřičně oblékla. O “blizzardu” (roztomilého jména Nemo) jsem se vlastně dozvěděla až ve středu a to úplně náhodou od PhD studentky, která vede mojí práci v laboratoři (o laboratoři zase někdy jindy). Katy mimoděk prohlásila, že v pátek teda ještě uvidíme, jestli budeme v laboratoři, protože kdo ví, jak se sem autem v té sněhové bouři dostane. Aha, hm, tak bude “sněhová bouře”, jasně. deset centimetrů a všichni tu umřem.

V pátek ráno ovšem začalo sněžit a sněžit už nepřestalo. Dopoledne prostě krása, vločky jemně poletovaly atd (Vivaldiho Largo to víceméně vystihuje). Okolo druhé odpoledne bylo už asi patnáct centimetrů, lidi blbli na Old Campusu a stavěli sněhuláky všech tvarů a velikostí. K večeru už jich ale polovina pod sněhem nebyla k rozpoznání. Jídelny zavíraly už v šest večer, aby se zaměstnanci mohli dostat domů. S Catherine jsme tedy zakotvily v “L-Dubu” (=nejhorší ubytování pro prváky) u Marka a Jasona s tím, že se budeme koukat na “The Shining”, neboť je to s tím sněhem takové tematické – jenže ouha, Nate odmítl vylézt do chumelenice a dojít až do Vandy (celkem fajn ubytování pro prváky), takže se Shining nekonalo. (Zato se konala dlouho plánovaná Pink Floyd night s kamarády z Morse, to bylo moc a moc fajn).

Sněžilo celou noc a tak jsem ráno vyrazila na fotoprocházku. Stručně, fotky zde:  https://www.facebook.com/media/set/?set=a.545751258782081.123674.100000416363874&type=1&l=68772e88b2 Jen vězte, že jsem se vážně snažila dojít na Science Hill a fotit tam…jenže Prospect street nebyla vůbec projetá. Zkusila jsem Hillhouse avenue, tu hezčí cestu na Science Hill, a totéž. Rozhodla jsem se, že když dobrodružství, tak dobrodružství, ale ač jsem silného ducha, tělo selhalo. Jinými slovy, ušla jsem padesát metrů, zapadla po boky a usoudila, že tady přece nechci umřít a otočila to. Jemně jsem promrzla a omrzla, ale co.

A ještě na konec – sníh neodradil mé spolubydlící Andreu a Audrey aby zorganizovaly plánovanou “Fiesta!” party. Poučení je prosté – vážně nechcete, aby ve vaší suite někdo organizoval party. Aspoň že já to uklízet nemusím a že jsem se strategicky stáhla do prázdné a opuštěné suite na konci chodby (ano, prolezli jsme večer celou budovu a našli jsme ten slavný opuštěný pokoj!)

Prostě nadělení. A teď zase nadšeně zpátky do práce. (Ach.)

V časovém presu

PROHLÁŠENÍ: vídím, že rozměry těch fotek jsou úplně mimo. Nevím proč. Přijdu na to, až se vrátím ze školy. Možná.

A zase nepíšu. Omlouvám se.

Do teď jsem se vlastně snažila nějak vybruslit z toho, co budu vlastně tenhle semestr dělat. A pořád asi úplně nevím. No nic

Pěkně popořadě. Hned první víkend jsme se Slovankami vystupovaly na festivalu Zlatne Uste (nebo prostě “Golden Fest”), největším festivalu balkánské hudby a kultury v New Yorku. Jednoduše řečeno, nezapomenutelný zážitek! V poměrně luxusním hotelu v Brooklynu se snad sešly dva tisíce nadšenců kteří juchali v kole do dvou do rána (včetně nás). Trochu obrazové dokumentace (fotil David, přítel Slovanky Laury):

Vystoupení. Líbilo se.

A po vystoupení jsme se s ex-Slovankami nasáčkovaly do komory hotelu a zpívaly!

.Vzhledem k tomu, že první víkend byl taky prodloužený kvůli dni M.L. Kinga, rozhodla jsem se konečně si něco projít v New Yorku. Zůstala se mnou spolubydlící Catherine (nadšená do balkánské hudby) a Annelisa (arizonská Slovanka). Opět raději obrazem:

S Annelisou v Central Parku.

V Metropolitním muzeu před ukradeným egyptským chrámem.

Před západem slunce jsme provedly expedici na “Top of the Rock” (tedy Rockefeller center, z jehož stavby pochází slavná fotka dělníků svačících na traverze)

NYC před západem slunce

…a ještě lépe po západu!

Jinak celé fotoalbum ke shlédnutí zde.

Co se školy týče, nakonec mi výběr předmětů dopadl takhle:
Math 115 – nezvládám. jsem na to moc hloupá. Fakt nevím, co dělat, ale bez toho nemůžu dělat biologii.

Biologie – prostě biologie. Genetika, na kterou jsem se těšila, ale je otravná. Ach jo.

Politics of Human Rights – je super. Je nás tam pět a povídáme si. Jen jednou týdně, 1 hodina 50 minut. Akorát je to 100-200 stránek čtení týdně. Auvajs. (přísahám, radši bych tu knížku SNĚDLA, kdyby mi to pomohlo)

Global Health – ta nejlepší věc, co se mi na Yalu zatím stala (krom Slovanek). Je to vážně super, vyučováno bývalým direktorem Health and Education u World Bank. Dost přemýšlím, že to budu studovat…ovšem to tady jde jenom jako pětiletý magisterský program…uvidíme…

A to je všechno. Jen čtyři předměty. A laborka – na tu se vážně těším! Pořádně pracovat začnu až ve středu, ale už těch pár schůzek s PhD studentkou, která mě má na starosti (Katy Richards-Hrdlicka, prosím pěkně!) bylo super.

Takže tenhle víkend jsem se pokusila přečíst 200 stránek o lidských právech a mezinárodních smlouvách (marně), s Catherine se podívala na Želary (líbilo se) a s Kimee na Kukyho (…taky se líbilo? I když titulky byly žalostné), úspěšně se vyhnula “Freshman Screw” (taková, ehm, zajímavá party tradice) a místo Super Bowlu se dívat jen na Puppy Bowl (místo namakanců tam hrají štěňata – tahají se o hračky ^-^).

A teď, přátelé, zatnu zuby a jdu zase na matiku.

 

 

100 věcí, co mě těší – 1: Sníh

Vždycky jsem měla ráda sníh. Když je sníh, tak ani nevadí, že mrzne až praští, ba právě naopak.

Ty tři týdny, co jsem byla doma, jsem si sněhu vůbec neužila (technický na sjezdovce ponechejme stranou). Jako na potvoru začalo sněžit poslední den a bylo tak krásně, že už se mi vůbec nechtělo odletět.

Ale snad si ještě sněhu užiju. V úterý ráno jsem se nemohla vykutálet z postele, ale kouknu ven a hu! Venku nasněženo! Během šesti hodin napadlo asi deset cm sněhu, zkrátka pohádka…až na to, že bylo vytrvale dosti značně nad nulou a tak když začalo ve čtvrtek mrznout, bylo to už zbytečné, neboť sníh byl fuč. Sněžit ale začalo opět včera odpoledne. Vzhledem k teplotám okolo -6°C jsem doufala v trvající sněhový pokryv, ten ale ovšem dnes vůbec nevypadá efektně, protože nedosahuje ani dvou centimetrů. Ale stejně to tu ráno vypadalo krásně.

Výhled z Lawrance Hall na Old Campus a Harkness Tower.

Výhled z Lawrance Hall na Old Campus a Harkness Tower.

Ještě jedna zajímavá věc ohledně sněhu: je zajímavé pozorovat a poslouchat takzvané “snow virgins”, tedy ty spolužačky a spolužáky, kteří právě – s prominutím – přišli o své sněhové panenství/panictví. Když sněžilo v listopadu, Indové, Arizoňanky a Texasani skotačili ve sněhu, který předtím nikdy neviděli. Roztomilé!

P.S.: Příspěvek o expedici do NYC přijde, slibuji!

Úplně VŠECHNO!!!

Drazí,

předem článku se Vám všem musím omluvit za to, že mi blog mírně umřel. Už jsem si vyslechla snad i nepříjemně překvapené reakce (pra)rodičů, učitelky Táničky a pana ředitele Bendy (tímto všechny zdravím ještě jednou ,D). Nemůžu slíbit, že se to znovu nestane, ale pokusím se o to. Během Díkuvzdání mě přepadla chronická lenost, potom se věci začaly nabalovat a já při představě (určitě mylné) že bych měla všechno dopisovat málem umdlévala. Tak já to zkusím v kostce:

– Díkuvzdání = devět dní prázdnin + muzea na Yale + botanická zahrádka + vybydlené město duchů + tradiční večeře u mastera Pittiho doma + pramalý pracovní plán + marné pokusy dělat něco do školy + nuda. Příští rok to vymyslím lépe (v ideálním případě prací na Yale Model Government Europe a tedy týdenním výletu do matičky stověžaté, tak držte palce .) )
– Tancování = Columbia competition + kulturní šok jak bydlení vypadá na Barnard college a Columbii (dlouhá chodba a na ní napojené oddělené pokoje, sdílené koupelny pro moc a moc lidí, recepce a byrokracie!) + špatní přidělení taneční partneři + zklamání + Rockefeller center se stromečkem na Manhattanu (další zklamání) + ach, jak je pražská doprava dobře organizovaná!
– Slovanky = zpívání nadšenému publiku z domova důchodců + úžasná oslava křestu CD + balkánské tance + Winter Wine and Cheese koncert + konečně kontakty s Yale Russian Chorus + mám skoro český kroj (díky patří tetě Milušce jak za kroj, tak za vypůjčení vyšívacích předloh kterých se úzkostlivě držím) takže neprojdu dveřmi + dělala jsem Slovankám smaltované dárečky, ale pšt, ony to ještě neví .)
– Učení a zkouškové = 1 finální praktická zkouška + 3 finální písemky + 1 desetistránková esej v mém třetím jazyce na mé oblíbené balkánské téma (konkrétně “Tribunal Penal Internacional para la ex Yugoslavia”) + hodně sezení v knihovně + nic moc výsledky + ach jo, no co, bude hůř.
– “Život, vesmír a vůbec” = zdarma lístky od mastera Pittiho na půlnoční premiéru Hobita (noc před zkouškou z biologie, což by mě nikdy neodradilo!) + zima na Yale nepřišla + 42 (pochopitelně)
Domů jsem se vážně těšila – čtyři měsíce mimo domov nebyly taková sranda a hlavně ke konci už jsem se nemohla dočkat (jak jsem vyrozumněla od kamarádů, nebyla jsem v tom sama). Let přes noc byl skutečná hrůza (ze sedmi a půl hodiny se zhruba pět servírovalo jídlo, jupí…), ale doma jsem to dospala. Za ty tři týdny jsem toho myslím stihla dost, se všemi se viděla, navštívila příbuzné blízké i vzdálenější, ISP i Alej, Šumavu i…podhůří Šumavy…no, jsem spokojená. Taky jsme v rodině experimentálně prokázali, že mé očkování proti chřipce funguje nejen v Americe. Zkrátka vše fajn….jenže krátké, jak tak teď zjišťuji během mezipřistání v Amsterdamu (odkud právě píšu). Tři týdny po čtyřech měsících nejsou úplně ideální – kdyby tak cena letenek dovolovala třeba týden vždy po měsíci a půl…
Inu. Teď jsem tedy na cestě, trošku posmutnělá, ale což. Na letišti JFK přistanu někdy v půl druhé a tak se snad dostanu na Yale v rozumnou hodinu abych si vybalila a snad seženu někoho na sledování filmů abych se udržela vzhůru alespoň do devíti.
Zatím tedy posílám pozdravy z Amsterdamu (kde vyšlo slunce až někdy v 8:50!) a slibuji, že se zas ozvu .)
J.
P.S.: Fronta u gate na buzer…ehm, imigrační záležitosti a bodyscan zatím vůbec nepolevila, takže tu prostě sedím a čekám, až si to ostatní vystojí. Aspoň že mi pas EU umožnil jít mimo tu příšernou frontu u vchodu do terminálů. Ze mě ještě bude na stará kolena světoběžník.
P.P.S: Ono je to jedno, protože nastupovat se bude v pořadí handicapovaní – business class – Sky Priority – řady 1 až 44. Jsem 44 XD
P.P.P.S: Připadám si jako Gandalf, že používám tolik “P.S.”. A protože teď konečně zase čtu Pána Prstenů (teď v angličtině)…
“Z popela oheň znovu vzplane,
ze stínů světlo vzejde náhle;
až zkují ostří polámané,
nekorunovaný zas bude králem.”

Obrazem

…protože se vyrojila hromada fotek a navíc jsem moc líná abych vyplodila další článek.

Slovanky zpívají před koncertem Sakhioby ve Dwight Chapel

Sakhioba (alespoň její část) zpívá…

…a tančí.

Společné foto .)

Taky jsem se dneska z naprostého popudu šílenství vypravila na východ slunce na víceméně stolové hoře East Rock která se tyčí nad New Haven. Yanbo, kamarád z Morse College (takže jsme vlastně rodinka, protože Stiles a Morse spolu sousedí) podniká výpravu na East Rock každé pondělní ráno. Kvůli posunu času ze soboty na neděli byl tentokrát východ slunce už v 6.30, takže chuťovka se vstáváním v 5:25 a ostrým pochodem v chladném ranním vzduchu který zabral jen asi 40 minut. Jo, posledních deset minut bylo po vertikále (stylem schůdky v Prachovských skalách). Ale stálo to za to!

Já + New Haven

Výpadky paměti

Jer privlad ghmerti vaksehnot da

(*sbor opakuje*)

Memre da qvela tsmin’dao da

(*sbor opakuje*…a já najednou hysterčím, protože mám okno a nevím, co zpívat dál i když jsem to zpívala už stokrát, ale teď na mě zírá plný sál lidí a vzadu navíc dvacet Gruzínců a já vůbec nevím co dělat a teď už je zase čas na moje sólo a to nejlepší co mě napadne je…eeeh…)

Memre da qvela tsmin’dao da

(*sbor zvedne obočí, ale opakuje*. Já se snažím nezrudnout jako rajče.)

Madly sheni shegvets iosda

(*sbor opakuje*, potom naštěstí další sólo přebírá Justine a já se zoufale snažím nastavit “poker face”)

…takže tak, no. Včera na Yale přijel gruzínský sbor Sakhioba a krom odpoledního workshopu se Slovanky účastnily jako “předskokanky” na večerním koncertu ve Dwight Chapel, asi tak nejlepších prostorách které si člověk může přát na svoje první sólo. Gruzínské písničky (ač silně neslovanské, ale co) mi začaly přirůstat k srdci a o sólo v Mamli Mukhasa jsem si předem řekla, přesvědčena, že slova přece umím. Což o to, umím, ale asi se na mně podepsala tréma a tak se mi povedlo okno jako blázen. No co se dá dělat, pořád lepší zopakovat jednu řádku než trapně ztichnout. Ale pořád je mi to líto – když už jsem se naučila vyslovit “qvela tsmin’da qhvtishmshobelo da”, tak to jako naschvál musím zapomenout -.-  Takže teď se snažím chlácholit myšlenou, že 90% lidí neumí gruzínsky a že Gruzínci mi třeba zbaštili to, že se se tam ta slova mají opakovat.

Inu, dost sebemrskačství. Koncert Sakhioby byl zážitek. Například tohle video hezky demonstruje, že některé části Gruzie kvůli izolaci od okolního světa opravdu vynalezly vlastní systém ladění, takže uchu Evropana to zní někdy až příšerně. Absolutně si neumím představit, jak to dokážou zazpívat (ale na druhou stranu, mají to v krvi a taky asi od narození denně na talíři). Zajímavým kontrastem byly tři “městské písně” které vznikly po průniku západoevropského vlivu do Gruzie. Když při jejich poslechu zavřete oči, můžete se úplně krásně vidět na sicilské pláži se sklenkou vína, jen k tomu přidat zvuk cikád.

V duchu slovanské pohostinnosti jsme samozřejmě Gruzínce pozvali na afterparty do “Greenhouse” (dům kde bydlí dvě Slovanky a spousta hipíků a vůbec anarchistů, taková “Osvobozená domácnost” (že jo, bratře?)). Samozřejmě nechyběly sýry a víno ( i Gruzínské), direktor Sakhioby načal i gruzínskou pálenku z medu (!!). Spontánně taky vyvstala “battle” obou sborů. Tedy, něco zazpívali Gruzínci, pak něco my, Gruuzíncům se to líbilo, ale pak se zase vytahovali oni, tak jsme potom samozřejmě musely něco přihodit aby se neřeklo…no řeknu vám, jsem ráda, že dnes vůbec slyším a že na nás nepřišla policie kvůli rušení nočního klidu – asi stáli na dvorku a poslouchali, protože to všechno znělo vážně dobře .)  Abych nezapomněla, přítomni tomu všemu byl i Luka (Gruzínec ze třeťáku a mojí koleje k tomu) a Liza (Gruzínka v prváku, kamarádka z orientace pro mezinárodní studenty). Liza spolu se Sakhiobou předvedla něco folklórního tance, Luka víceméně akorát konverzoval s těmi, kteří neuměli ani slovo anglicky. Závěrem – byl srandy kopec!

Dnes večer jsem tak trochu přemluvila Slovanky na krátké vystoupení na “International Food Night”, kdy mezinárodní studenti navaří jídlo ze svých domovin a rozdávají ho. Sice nedostaneme zaplaceno, ale máme jídlo zdarma a navíc nebudu mít sólo, takže to snad ani nikdo nezkazí .)